Ekonomika je naprosto neodmyslitelnou nedílnou součástí našeho života. Nikde před ní není úniku, nikde se před ní neschováme, všude si nás tato najde. Protože všude platí ono ‚má dáti – dal‘, všude se po nás něco požaduje výměnou za to, co my požadujeme po těch ostatních.
Jakmile zkrátka něco chceme, musíme se zapojit do ekonomických procesů, a aby se nám tu podařilo dosáhnout toho, čeho chceme dosáhnout, musí naše ekonomika fungovat aspoň v tom nejzákladnějším tak, jak má.
A co pro nás lidi taková ekonomika obnáší? Především to, že tu musí obíhat peníze. Takové finanční prostředky si my lidé musíme samozřejmě vydělávat, abychom je měli, a mít je musíme, abychom je mohli utrácet za to, co chceme z jakéhokoliv důvodu mít. A utrácet je vlastně také musíme, protože jinak by se k nim nedostali ti druzí, ti, kteří je potřebují k tomu, aby nakupovali pro změnu od nás a dopřáli nám tak dostatečný výdělek.
Kromě peněz tu musí ale pochopitelně obíhat i zboží a služby nejrůznějšího druhu. Protože kdyby tu toto nebylo, nemohly by se uskutečňovat tradiční ekonomické procesy, a pak by byla ekonomika ztracená.
A aby to fungovalo, aby tu byl co nejoptimálnější poměr mezi nabídkou a poptávkou, je třeba nějaká vlivná instituce, jež to pro nás obyčejné lidi zařizuje. To znamená, že se žádná ekonomika neobejde bez státu a centrální banky, potažmo bez dalších těm zmíněným podřízených institucí, jež také mají určitým způsobem do ekonomiky co mluvit.
A když politici blázní a přidají se ještě nějaké ty nepříjemné okolnosti, jako je dejme tomu pandemie, migrační krize a podobně, je to zlé. Pro nás i pro ekonomiku. A protože právě v takové době žijeme, nemůžeme si jako kdysi libovat, že kráčíme vstříc šťastným zítřkům, kdy se bude tančit všude. Protože nás bombardují spíše pesimistické zprávy. A až dosáhneme dna, kdo ví, zda se od něj jako kdysi dokážeme odrazit.